Nech toho nebo tě zabiju!

Pusť to pivo nebo tě zabiju. / Drž hubu nebo ti ji urazím. / Šáhni na mne tou rukou a přijdeš o ni. / Ještě jedno slovo a končíš.

Každodenním kolorytem nespočtu lidských existencí v České republice jsou naprosto bez váhání využité výhružné impertinence!

Tento fakt jsem si zcela bezpečně potvrdil ve chvíli, kdy jsem reverzním inženýrstvím analyzoval slova, jež mi při
zvýšeném uvolnění adrenalinu do krve spolu s nadměrným uvolněním kortizolů a kortizonů, padaly z úst.

Je možné a pravděpodobné, že se předkům člověka tyto reakce vybudovaly a zakořenily v primitivních společenstvích již před 1,4 milionem let, avšak s nepatrným rozdílem – co bylo vyřčeno (respektive v paleolitu spíše dáno najevo zlým pohledem), tomu se také dostalo exekuce. Když Mojžíš vyvedl vyvolený národ z Egypta, precedentní případy se při přechodu pouště mezi Izraelity musely kupit a počátek židovsko-křesťanské tradice tak nutně definoval rčení Každá trpělivost má své meze.

Co je však jisté – v rámci součástí udržení morální integrity budoucího národa, jehož utrpení v poušti museli mimo jiné snášet i neukáznění mládenci, bylo znovunalezení ještě jiné praktické zkušenosti – poslušnosti.

 

    D E U T E R O N O M I U M  2 1 : 1 8 – 2 1    

Kdykoli bude kdo mít syna vzdorovitého a vzpurného, jenž nebude poslušen na hlas svého otce ani na hlas své matky, a ač ho budou napomínat, nebude k nim obracet sluch, pak se ho jeho otec a jeho matka budou muset chopit a vyvedou ho k starším jeho města a k bráně jeho místa a řeknou k starším jeho města:

Tento náš syn je vzdorovitý a vzpurný, není poslušen na náš hlas, je zhýralec a pijan. Všichni lidé jeho města ho tedy zaházejí kameny, ať umře.

Tak zprostřed sebe budeš plenit zlo; to všechen Isráél bude slyšet a bude se bát.

Položené základy důsledné výchovy, jejíž fragmenty můžeme s klidem pozorovat i dnes, jsou nesporné. Vynucení poslušnosti. Vynucení poslušnosti strachem, ale i hlubší analogie – poslušnost nebo smrt jsou součástí leckterých kultur, společenství a zřízení.

Povidam: Když kosa na kámen udeří – kámen je vždy po ruce, ale kdo dnes ještě seče kosou?